Řemesla

 

Hrnčířství

Již roku 1620 potvrdil majitel panství kunštátského Štěpán Schmidt z Freyhofenu cechovní artikuly pro hrnčíře. A z téhož roku pochází i cechovní pečeť, na níž je zobrazen první „keramický výrobek“, totiž Adam s Evou a s hadem na jabloni. V okolí se nacházela bohatá ložiska hrnčířských jílů a písku, takže rozkvětu hrnčířského řemesla nic nebránilo.

 

Pivoňkovi

Jednou z rodin, kde se hrnčířské řemeslo přenášelo z generace na generaci byla rodina Pivoňků. Jejich historie v kraji začíná roku 1888. Tehdy ve Vřesicích založil Bohuslav Pivoňka, původem z Čech, hrnčířskou dílnu. Začínal výrobou hliněných tašek, ale jejich výroba byla značně nákladná, proto musela být omezena pouze na křidlice cementové. V té době začal vyrábět užitkové zboží. Syn Antonín se vyučil kamnářem, ale později však také přešel na hrnčířství. Vnuk Antonín se zaučoval u svého dědečka, ale také se zdokonaloval u mistra Ebra. Ten mu roku 1941 potvrdil tovaryšskou zkoušku. Antonín mladší si potom musel zajít do Kunštátu pro tovaryšský = výuční list. Pracoval s rodiči, kteří vyráběli keramiku na objednávku a rozváželi ji nákladním autem do širého okolí. Hrnčírna roku 1929 vyhořela.

U Pivoňků měli dva kruhy: starší šlapací a novější elektrický. Tvořili ve své hrnčírně keramiku od malých kafáčků po dvacetilitrové hrnce, pokladničky, talíře, džbánky, formy a formičky, ucháče, hračky, květináče, misky a mísy, másláky, pulcary a vázy. Všechny tyto výrobky měly na dně poznávací značku, která nedovolovala druhým hrnčířům přivlastnit si tento výrobek.

Pan Pivoňka hrnčířil do roku 1952. Pak pro velké náklady řemesla zanechal, ale i dnes po půl století rád na časy strávené za kruhem vzpomíná. Zvláště pak na Adama a Evu, patrony cechu, kdy hrnčíři mají 24. prosince svátek.

 

Ebrovi

Někdy kolem roku 1890 se zde usadil další z hrnčířů pan František Ebr. Pocházel z dnes již Slapskou přehradou zatopené osady s typicky hrnčířským názvem Šlemín u Štěchovic. Nejdříve krátce pracoval v okolí, ale brzy koupil od hostinského Hocka hrnčírnuna Hukovně a přistavěl zde i obytnou část. Jeho synové Emil a Vladimír byli též hrnčíři. Starší Emil si roku 1926 postavil vlastní hrnčírnu přímo ve Vřesicích. Mistr Ebr, jak mu ostatní říkávali, žil hrnčířským řemeslem až do svých 75 let, kdy přestal své řemeslo vykonávat. Tak v roce 1973 výroba hrčířského zboží ve Vřesicích zanikla.

 

Kolářství

 

Hanskutovi

Rodina Hanskutových se do Vřesic přistěhovala v roce 1929 z Makova u Kunštátu. Po krachu Hospodářské společnosti, kterou tvořilo 5 sedláků ze Vřesic, koupil pan Josef Hanskut část domu, která od té doby prošla velkými stavebními úpravami. Neboť byl nedostatek tohoto řemesla v okolí usadil se tu a počal vyrábět a opravovat to, co bylo pro tehdejší život potřebné. Vozy, žebřiňáky, zemědělské náčiní, topůrka, násady. Po jeho smrti se začali věnovat stolařině jeho synové Alfréd a Josef, kteří mu už od mala pomáhali. V dílně je ještě dochovaný nápis, který dříve zdobil stěnu domu. V dílně je také pověšeno jedno dochované ručně vyrobené dřevěné kolo k vozu.

 

Sadařství

 

Jaškovi

Mezi nejmajetnější v období před první světovou válkou byl rod Jašků, která dříve vlastnila velké množství pozemků. Po krachu Hospodářské společnosti se ale pan Vilém Jaška pouští do šlechtění ovocných stromů, pak zvláště jabloní.