P. Engelmar Unzeitig

Světec, který dobře znal Vřesice

 

Psal se rok 1925, když se obec Vřesice rozrostla o jednoho občana. Z Greifendorfu u Svitav sem na rok přesídlil čtrnáctiletý Hubert Unzeitig. Přijel sám 9. července a nastěhoval se na statek sedláka Augustina Janáka. Jeho pohnutky k dočasnému přestěhování byly zvláštní – v  Greifendorfu, dnes známém jako Hradec nad Svitavou, žily převážně německé rodiny a on z jedné takové pocházel. V roce 1918 se ale jeho rodná ves stala součástí Československé republiky. Dospívající Hubert cítil potřebu naučit se česky, což do té doby neuměl. A jak jinak to udělat než prakticky, přímo v akci? Protože sám pocházel ze statku, stal se na několik měsíců čeledínem a pomocníkem u Janáků. Bylo pro něj tak důležité zvládnout češtinu, že na dlouhé měsíce opustil domov.

 

Šikovný mladý muž

O jeho pobytu ve Vřesicích toho příliš nevíme, zrovna tak netušíme, jak se ocitl zrovna tady – dá se předpokládat, že mu to domluvili nejspíš jeho příbuzní z Horní Hynčiny, kteří měli v okolí Vřesic známé. Není to ale vlastně vůbec důležité. Ani sám Hubert nedělal z pobytu u Janáků žádnou mimořádnou věc: povahou byl tichý, skoro až ostýchavý, o sobě téměř nemluvil, navíc ve Vřesicích nezažíval nic tak výjimečného oproti svému běžnému životu v Greifendorfu, kvůli čemu by měl psát domů dlouhé litanie. Časné vstávání, poklízení dobytka, práce na poli, tak jak je přinášel rok… to všechno znal a uměl a byl na to prý mimořádně šikovný.

Doma zatím hodně chyběl. Hospodářství musela zvládnout jeho maminka Cäcilie, které bylo padesát let, což se tehdy bralo jako pokročilejší věk, a čtyři Hubertovy sestry: osmnáctiletá Emilie, šestnáctiletá Marie, dvanáctiletá Elsa a jedenáctiletá Regina. Hubertův tatínek Johann už devět let nežil. Hned na začátku 1. světové války v roce 1914 ho pohltila válečná mašinérie, musel narukovat as armádou se dostal do Ruska. Tam ale hned padl do zajetí a na počátku roku 1916, v necelých sedmatřiceti letech, zemřel na tyfus. Hubert si ho tedy téměř nepamatoval, ale jednou se stejně bude debatovat o tom, nakolik tatínkův osud ovlivnil Hubertovo pozdější rozhodování.

O ročním pobytu mladého Unzeitiga ve Vřesicích můžeme číst zmínku v jeho životopise, který sepsal v roce 1928 jako součást žádosti o přijetí do gymnázia v Reimlingenu: „…Protože v naší zemi je čeština mateřštinou a já ji neuměl, šel jsem hned po skončení školy pracovat na jeden rok do české vesnice…“ Podle pamětníků Hubert opravdu česky uměl a po roce se z Vřesic vrátil domů. Jeho rodina, a do určité doby i on sám, věřili, že už v Greifendorfu zůstane. Jako jediný mužský dědic převezme hospodářství Unzeitigových, založí rodinu a bude jako celá řada jeho předků sedlákem. Jenže mladého Huberta posedl zvláštní neklid. Jako by ho něco lákalo jinam. Začal cítit, že je volán k duchovnímu životu. A to volání nešlo přeslechnout.Co asi prožívala jeho věřící maminka, na jejíchž bedrech ležela starost o grunt, když se její jediný syn rozhodl naplno sloužit Bohu? Cäcilie však svého syna za jeho povoláním pustila.

 

Stačil jeden udavač…

Tenzačal roku 1928studovat řádové gymnázium v německém Reimlingenu, o šest let později složil maturitu, vstoupil do kongregace marianhillskýchmisionářů a přijal řeholní jméno Engelmar.Proč si vybral právě mariannhillské?Bratři z této kongregace se domnívají, že v tomto směru měla na Engelmara vliv hlavně jeho babička z maminčiny strany, u níž si o této řeholi přečetl v katolických časopisech.V mariannhillskémsemináři ve Würzburgu také studoval teologii a filozofii a v roce 1939 byl vysvěcen na kněze. Primici slavil v úterý 15. srpna – doma, v Greifendorfu, v místním kostele svaté Kateřiny, kde byl 4. března 1911 jako třídenní novorozeně pokřtěn a kam pravidelně chodíval, když ještě žil doma. Byla to prý velká sláva! Paní Else, Engelmarova neteř, jíž byly tehdy čtyři roky, dodnes vzpomíná, kolik měli na primiční hostině jídla. Politická situace byla ovšem velmi vážná. Další hrozná válka oficiálně začala sedmnáct dní po Engelmarově primici.

V roce 1940 dostal mladý kněz své první působiště v německé šumavské obci Glöckelberg neboli Zvonková. Doprovázela ho tam jeho sestra Marie, která mu dělala hospodyni. Regina byla už v té době řeholnicí, Emilie a Elsa byly vdané a měly rodiny. Engelmar převzal farnost na podzim a zažil pravou šumavskou zimu se závějemi sněhu a mrazem. Nepobyl tam ovšem dlouho: 21. dubna 1941 ho zatklo gestapo. Po krátkém věznění v Linci byl 3. června, bez soudu,převezen do koncentračního tábora v Dachau. Proč? Na to těžko nacházel odpověď i on sám. Hned v jednom z prvních dopisů, které posílal sestře Marii, konkrétně ještě z lineckého vězení, vyjadřuje naději, že ho brzy propustí: „…Protože rozhodnutí o mém případu je postoupeno do Berlína, musím teď čekat, dokud odtud nepřijde odpověď. Doufám, ovšem, že mi nedají tvrdý trest za jedno prohlášení…“ Nevíme, které prohlášení měl na mysli, dopisy z Lince i později z Dachau procházely přísnou cenzurou, a tak psal Engelmar hodně v náznacích. Pamětníci si ovšem vybavili více výroků, jimiž mohl mladý kněz některému z místních nacionalisticky, či dokonce nacisticky založených obyvatel hnout žlučí, takže byl téměř na sto procent jedním ze svých farníků udán. Za co byl zatčen? Za nabádání k tomu, aby lidi víc poslouchali Boha než pozemské autority? Anebo mu uškodil smířlivý postoj k Židům, o nichž hlavně během výuky náboženství mluvil jako o rovnocenných lidech? Možná stačilo pronést slova „vyvolený národ“ a nemyslet tím Němce, ale starozákonní Židy.

 

Všude jen hrůza a smrt

Koncentrační tábor v Dachau zřídil Hitler už v roce 1933 proto, aby měl kam posílat své politické oponenty. Jenže během války se sem dostali desetitisíce jiných vězňů: třeba čeští, polští nebo francouzští kněží a řeholníci, ruští zajatci, Židé nebo nepohodlní umělci. Trpěli tu třeba i budoucí kardinálové Štěpán Trochta a Josef Beran, jezuitský kněz Adolf Kajpr, kterého nezdolal koncentrák, ale pozdější „komunistická mírumilovnost“, pár dní tu před přesunem do Buchenwaldu prožil i Josef Čapek… Podmínky v táboře byly otřesné – drsné počasí, kruté zimy, velké hladomory, vyčerpávající práce hlavně na plantážích u tábora, nelidské zacházení s vězni, smrt, smrt, smrt… Která byla lehčí? Vyčerpáním a hladem nebo na nemoci či ta rychlá – u zdi kulkou do hlavy nebo do srdce?

Zejména kněží bývali terčem posměchu a sadistických choutek bachařů: bylo přece tak legrační pozorovat naprosto vyhladovělé duchovní, jak se i přes přísný zákaz vrhali po cestě z plantáží do hnoje pro kousek shnilého zelného listu! A bylo tak slastné je kvůli tomu potom mlátit! Anebo jen tak, bez příčiny, náhodným výběrem.

Nevíme, kolikrát byl bezdůvodně zbit i pater Engelmar, který žil na bloku německých kněží. V dopisech, jež adresoval většinou sestře Marii, by se o něčem takovém nesměl ani slovem zmínit. A i kdyby nakrásně mohl – podle svědectví pamětníků neměl takovou povahu a svým blízkým by nikdy nedělal starosti. Naopak, v dopisech své příbuzné stále ujišťuje, že je v pořádku, ptá na zdraví své maminky, jež nakonec roku 1943 zemřela, na to, jak rostou jeho synovci a neteře, jestli nebyli zraněni jeho švagři, kteří narukovali do války v řadách Wehrmachtu… Jen velmi výjimečně naznačí, jaké panují v táboře podmínky. Pro ty případy používá pro sebe v dopisech přezdívku Walter. V listu z 23. srpna 1942 se dočteme: „… Ale Bůh neopustí své věrné a Maria, naše nebeská Matka, jak píše Walter, vnesla v den svého svátku do duší pokoj a pomáhá i tělu, i když na druhé straně je mnoho kamarádů, jeden téměř každý den, kteří jsou povoláni do nebeského království, jistě pro jejich větší dobro, jak oni v naději věří…“ V tom samém dopise si maličko – a zcela výjimečně – posteskne: „…Walter by raději vázal doma snopy, než sázel na cizích polích jako vězeň to, co nebude jíst…“ Narážel tím na svou práci na takzvaných plantážích, rozsáhlých pozemcích za branami tábora, na nichž vyhladovělí vězni dřeli od rána do večera, za každého počasí, aniž by si směli ulomit lístek petržele.

 

Tajná potravinová banka

Od určité doby prosí Engelmar svou rodinu o balíčky s jídlem. Do Dachau se nejdřív nesmělo nic posílat. Když tu ale mnoho vězňů pomřelo hladem, velitelství tábora v roce 1942 povolilo příbuzným vězněných zasílání balíčků s potravinami. Pater Engelmarměl výhodu, že pocházel ze statku, a, jak se dozvíme z jeho dopisů, Unzeitigovým pro něj nosili jídlo i sousedé. Jeho neteř, paní Else, si dodnes vybavuje, jak její maminka balívala svému uvězněnému bratrovi krabice s potřebnými věcmi a jak moc u toho plakala. Engelmarale nikdy nezapomněl v dopise připomenout, že nechce své rodině ujídat z toho, co pracně vypěstovala, a že se mu mají posílat jen přebytky. Když pak dostal balíček, všecko jídlo rozdal. Chodil a prosil i u ostatních kněží, a tak se mu nakonec podařilo vybudovat v Dachau něco jako tajnou potravinovou banku na podporu těch nejhladovějších. Jeho spoluvězeň P. Hans Brantzen o tom vydal svědectví: „…Hlavními body jeho povahy byly skromnost, klid a snášenlivost ve stísněných prostorách bloku. Tyto vlastnosti ho nečinily nápadným – čím ale dozajista vynikal, byla jeho dobročinnost, když u svých spolubratrů žebral ve prospěch ostatních ubohých spoluvězňů. Tak přišel i vícekrát za mnou, když přišel balíček…“

Pater Brantzen popisuje i to, jak Engelmar nepromeškal jedinou příležitost, aby se v tichosti modlil. Ani koncentrační tábor ho nemohl připravit o duchovní rozměr, o velké sepětí s Bohem. A to se snažil zprostředkovat i těm, jimž nosil jídlo. Spoluvězeň P. Johannes Lenz vyprávěl, jak se Engelmar „horlivě snažil, aby jeho chráněnci měli možnost svatého přijímání“. V táboře na tom byli nejhůř ruští zajatci a i k nim hledal pater Unzeitig cestu, z toho důvodu se rychle zdokonalil v ruštině. Zároveň působil i na své věznitele. S jedním z velitelů SS, u nějž pracoval v kanceláři, prý vedl hluboké duchovní hovory. Ti, kdo Engelmara znali a koncentrák na rozdíl od něj přežili, vydávali svědectví o tom, že se prostřednictvím P. Unzeitiga mnoho lidí obrátilo.

 

„Buď opatrný, příteli!“

Součástí každodenního života v Dachau byla i hrozba vážných nemocí, které se v zoufalých podmínkách velmi lehce šířily. Tyfem tam denně onemocněly desítky vězňů, někteří mu rychle podlehli, jiní – například i P. Hans Brantzen – měli to štěstí a uzdravili se. O jedné epidemii píše i P. Engelmar v dopise z 23. března 1943 – tento list nešel oficiální cestou, jinak by zmínku o nákaze cenzor z dopisu vystřihl, ale otecUnzeitig poslal list po jednom příslušníku SS, který byl v Dachau zaměstnán a také pocházel z Greifendorfu (kam se na konci války vrátil a kde byl zřejmě českými vojáky popraven před svým domem): „…Posud jsem zdravotně v pořádku, tyfus jsem nedostal. Epidemie už končí…“ Na přelomu let 1944 a 1945 v táboře ale propukla velká epidemie, která se už dala jen těžko zvládnout. Nejvíc byli postiženi opět ruští zajatci. K jejich ošetřování se přihlásilo dvacet kněží, mezi nimi i Engelmar. Hermann Scheipers, jeho spoluvězeň a budoucí prelát, který zemřel letos v červnu šest týdnů před svými 103. narozeninami, vydal osobní svědectví: „Poměry tam byly hrůzné. Já sám jsem je jako pacient v odděleném baráku pro nemocné zažil, nakonec jsem se ale uzdravil. Mezitím jsem slyšel o tom, že se Engelmar dobrovolně přihlásil, a říkal jsem si, že to na něj přesně sedí…“

Jeden z posledních dopisů píše otec Unzeitig 28. ledna 1945, v té době ještě nebyl nemocný. Kněží, kteří ho viděli ošetřovat zajatce nakažené tyfem, opět připomínali jeho výraznou vlastnost: praktičnost. Engelmar umírajícím neúnavně poskytoval nejen duchovní útěchu a uděloval „poslední pomazání“, ale nemocné sám ošetřoval, myl je, přebaloval… Příznaky choroby se u něj začaly projevovat zřejmě v polovině února. P. Johannes Lenz ve své knize Kristus v Dachau popsal Engelmarovy poslední chvíle těmito slovy: „… O několik dnů později mě opět nechalzavolat k oknu při polední přestávce. Potřeboval svatý olej pro své umírající… Ale jeho výraz mě tentokrát vyděsil. Oči zářily vysokou horečkou a na propadlých lících byly červené skvrny. Stál tam takový ohnutý. Svoji vězeňskou kazajku měl přitaženou k tělu, protože jím lomcovala zimnice. Byla ještě zima – 20. února 1945.Na moje připomenutí, aby byl opatrný, odvětil přátelským úsměvem…“

 

Duše nezná hranice

Engelmar zemřel 2. března 1945, den po svých 34. narozeninách. Podlehl stejné nemoci jako jeho tatínek a dá se říct, že také na „ruském území“. Protože se mu už tehdy říkalo Anděl z Dachau a spoluvězni si ho mimořádně vážili, požádali kápa v krematoriu, aby – i přes velké riziko – spálil při noční směně Engelmarovo tělo zvlášť. Popel otce Unzeitiga pak byl vynesen z tábora a během pár dnů se dostal do kláštera ve Würzburgu, kde byl ukryt v kryptě v zahradě.

Dnes je uložen ve zdejším krásném kostele Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, který je součástí kláštera marianhillských misionářů. A ve Würzburgu bude v sobotu 24. září pater Engelmar prohlášen za blahoslaveného. Proces blahořečení probíhá i u dalšího kněze, který v Dachau ošetřoval nemocné tyfem a zemřel tam v únoru 1945 – u P. Richarda Henkese, faráře ve Strahovicích u Opavy.

Můžeme si položit otázku, proč se dnes zabývat dávným příběhem sudetoněmeckého kněze. Čím může tenhle tichý, praktický muž dneska promlouvat k nám? Například tím, jak obrovská a cenná je každodenní statečnost, i když po nás zrovna nikdo nechce, abychom obětovali život. Jak potřebná je oběť, přestože se nám do ní většinou vůbec nechce… třeba i proto, že našim lidským pohledem nedokážeme vidět její velikost. A Engelmar nám může dát příklad i v tom, jak není třeba přeceňovat národnost, barvu pleti, řeč, kterou lidé mluví, nebo původ člověka. I dnes je stále velmi citlivá problematika Mnichovské dohody, poválečného odsunu Němců a všeho kolem – P. Engelmar tomu ale ulamuje hrot, byl Němec, ale zároveň Čechoslovák. Hlavně během věznění v koncentráku si velmi dobře uvědomil, že na národnosti vůbec nezáleží. Poznal, že lidská duše nepotřebuje žádný cestovní pas, vízum nebo občanský průkaz a každý život má obrovskou cenu.A že zvrácené totality umí ničit stejně Řeky jako Francouze, Rusy i Lucemburčany, Poláky, Čechy i Němce. Byl jistě hodný už od dětství, ale postupně se dopracovával k tomu, že se nesmíří se zlem a že proti němu bude něco podnikat.

Pater Unzeitig může být ale i našim velkým přímluvcem u Boha. Nemusíme jezdit do jeho rodného Hradce nad Svitavou, Zvonkové, kde je nádherně obnovený kostel, do Dachau nebo Würzburgu, s Engelmarem můžeme mluvit z kanceláře, nemocniční postele, autobusu nebo od sporáku. A můžeme s ním mluvit klidně česky, naučil se to přece dobře ve Vřesicích!

 

Pro Vřesice napsala Marcela Kašpárková

Překlady dopisů: Věra Borská, Bc. Václav Brož

Foto: archiv marianhillských misionářů